Vylidnění Oksany Zabužko

2007 / č.5

Vylidnění Oksany Zabužko

03-04-2009 autor: Ivo Pospíšil

Celý článek naleznete na http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=3140&rok=2007&cislo=5.

Rita Kindlerová, svého času studentka spjatá s brněn skou ukrajinistikou a slavistikou, je dnes nejrazantnější překladatelkou nejen moderní či postmoderní ukrajinské literatury: tuto činnost chápe - a oprávněně - jako kulturní misi a snad i životní úděl. Dokládá to i její úvodní slovo k povídkové sbírce, jež je druhou knihou po snad nejznámější próze Oksany Zabužko, Polním výzkumu ukrajinského sexu, kterou do češtiny přeložila rovněž Rita Kindlerová.

Oksana Zabužko je pro svou českou překladatelku prorokem nově nabyté ukrajinské svobody. Nicméně tematické vrstvy, o něž se Oksana Zabužko i v těchto povídkách opírá, jsou povrchově i hlubinně zakotveny v bolestném sovětském životě; vyhlíží na nás ze vzpomínek, podvědomých reminiscencí: rudě ošátkované děti, všudypřítomná protivná ruština a sovětské „orgány", dráždivé dospívání, těžká rodinná anamnéza spjatá s neustálým strachem ukazují, že člověk žije především ze svého mládí, i kdyby to byla ona příslovečná báječná léta pod psa.

Tahanice se skutečností

Tematika povídek Oksany Zabužko je právě z tohoto mentálního okruhu: agónie sovětského režimu, protiukrajinské nálady předperestrojkového Kyjeva, napětí a především prázdno. Právě Mimozemštanka vychází z intenzivního pocitu životní prázdnoty a vyhoření charakteristického pro určitý věk, kdy člověk po studiích končí relativně bezstarostné životní období a zjevuje se před ním vyprahlá pustina, ale i pro dekadentní fázi politického systému, jenž trpělivě čeká na svůj konec, který stále nepřichází.

Motiv opuštění pozemských prostor, debaty s tajemným Poslem, únava z lidí až nenávist k nim („vylidnění"), bolestný dialog se svým druhým já, v němž se jako v kapce vody pravděpodobně autobiograficky zrcadlí filosofie života a literatury, narcisismus, egocentrismus, „životní nanasytnost", ironie a sarkasmus, jenž muže tak láká i odpuzuje zároveň, vědomí přináležitosti k jakési elitě a jisté opovržení k okolí a k životnímu pragmatismu: „...celý můj život byla jedna velká tahanice se skutečností (...).

Žít se mnou také nejde: nikoho nepotřebuji. Ale to není pravda: potřebuji všechny a všechno. Nepotřebuji někoho jednoho." (strana 180) „Vábení nírvány", jak kdysi slovenský kritik Alexander Matuška nazval jednu pasáž z Čapkova Obyčejného života, připomene řadu podobných děl literatury dvacátého století a směřuje až ke Kafkově Proměně.

Titulní povídka Sestro, sestro tuto existenciální až existencialistickou determinaci potvrzuje: zde i jinde si Oksana Zabužko libuje v expresivních obrazech horkých slz a plodové vody, stejně jako si v Terénním průzkumu libovala v popisu ženských intimit. Vynechám-li Mimozemšťanku, nejzdařilejší povídkou jsou Holčičky: sovětská škola, probuzená erotika mezi dvěma dívkami a prudký zásah mužského prvku do něčeho krásného na pozadí soupeřících adolescentů s různým sociálním zázemím akcentují to, co už o feminismu Oksany Zabužko víme: značné opovržení k mužům a mužskému světu, nad nímž až křečovitě vyjadřuje permanentní převahu.

Muži jsou nutným zlem, za jehož přijímání se její ženské postavy jakoby stydí; do jejich života patří snad erotika, určitě sex, ale skoro nikdy láska. V jiných prózách, zvláště v Pohádce o kalinové píšťalce, by si jistě zařádil klasický freudista; konstrukce povídky Já, Milena už souvisí s novým způsobem života, kdy kýženým „třetím" v intelektuální domácnosti televizní moderátorky je oživlý televizor: i zde je mužský svět karikován jako směšný v psychické, ale dosti razantně i ve fyzické rovině. A nakonec průhledný Tenisový trenér potvrzující samičí hltavost autorčiných ženských postaviček.

Je velkou zásluhou Rity Kindlerové, že k nám typ této ukrajinské prózy svými vynikajícími překlady přináší - je to literatura ostentativně jdoucí proti jedné z ukrajinských literárních tradic (tj. proti patetické, eticko-sentimentální a idylické), ale hlubinně navazující na travestijní, potměšilé i mytizující linie, z nichž vlastně dnešní ukrajinské písemnictví od konce osmnáctého století vyrůstalo.

Snad je toto tvrzení vzhledem k až příliš velké autorčině slávě tam i tu odvážné, ale značným problémem je poetika těchto próz; totiž nutkavá otázka, zda je skutečně nová, nosná a inspirativní. Zdá se mi, že je určitý rozpor mezi agresivitou a provokativností myšlenek a tradičností literárního tvaru i narativního modelu. Jinak řečeno: jest se tázat, nakolik je tato tvorba skutečně oním kýženým „novým jazykem" ukrajinského literárního umění - zatím jsem v tom skeptický.

Navíc: Ukrajina a její ženy, které nám Oksana Zabužko svými prózami evokuje, jsou jiné než ty, s nimiž se tam a koneckonců i u nás skoro každodenně setkáváme: rozhodně to nejsou depresivní vědkyně s vlastními ruskými tenisovými trenéry a mezinárodními stipendii, jež jim umožňují žít a psát v zahraničních vilách a přispívat do vítaných antologií, snící své sny o opuštění této dimenze nebo vzpomínající na zpola dětská erotická dobrodružství. Stejně tak jistě existuje i ukrajinská literatura, neméně elitní, ale méně šustící načtenými texty a filosofiemi, ale o to rudimentárnější, snad i tvarově objevnější. Možná i o to by se mohl dnes český pohled obohatit.

Rita Kindlerová má výborné předpoklady, aby obsáhla širší repertoár ukrajinské literární současnosti, nejen tuto úzkou vyhraněnost. Překladatelka jejího typu se nerodí každý den.

Zdroj: http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=3140&rok=2007&cislo=5